News
Zrození v kládě (Vysočina Fest, Amfiteátr Jihlava, 11.7.’13)
Čtvrtek 11.7. mi zvoní budík. Po dvou týdnech s taliánama prvně ruší kapitánský spánek ten otravný zvuk. Hurá. Sbalit trika, tílka, plavky, krém na opalování, skočit do kraťasů a žabek a můžeme vyrazit pro Vzducholoď. Už při nakládání na Topolu se zdá, že dneska budu dělat čest klubu otužilců, ale lehkého větříku nedbáme a razíme si cestu vpřed.
Máme štěstí. Na palubě s námi totiž sedí domorodec Gury, a ten ví lépe, než my všichni, kudy se dostat na místo určení. Že to ví líp, než partička pražáků? To by se asi od jihlaváka čekalo. Že to ví líp, než rozpačitý sekurity na bráně? To už překvapí i jeho. Kluci trénujou, jak se bránit výpadu nožem. Jde jim to skvěle. Když ale nikdo neútočí. Ani nožem, ani sekerou, rady si nevědí a než by se poradili, trapné ticho vyřeší tím, že nás pustí dál. „To vyřeší na další bráně.“ No a než se jeden naděje, přistává vzducholoď bez car passu a posádka bez akreditací za hlavní stagí. První ročník fesťáku, v jeho první den + jedna z prvních kapel a nováčkovské zápisné.
Kláda jak hovado. Ten opalovací krém s vysokým faktorem možná dneska nevyplácám. Leda že by mě v dresu na basket chránil proti omrzlinám. Areál místního amfiteátru je krásnej, ale… Ale trochu zbytečně velkej. Že by praskal ve švech, to nepraská, je tu asi stejně lidí jako stagí a zatím si jen tak organizačně sedá. V obří šatně se zrcadly jak v bludišti na Petříně si připadáme jak umělci, minimálně národní. Ohromný cateringový stan dělá dobře prázdným žaludkům. Sny o fajnové chálečce ale rázně končí menu „sušenka, čaj a polévka“. Uf. Jsme tu prostě moc brzo. Jdem vybalovat a chystat. El Brkas dohráli, můžeme vesele na to. Stage obří, zvukaři velice přítomní a o 30 minut a jeden rozpačitý moderátorský vstup později můžeme jít na věc.
To už se amfiteátr místního letního kina velmi příjemně plní a všechno se začíná lámat k lepšímu. Gury se má konečně možnost předvést svým kámošům a svému městu jako oficiální bicman Prago Union Champion Soundu. Kato publiku posílá směsici klasik, co znají léta s klasikou, co vydal před třemi týdny a bez ohledu na kládu, která panuje, lidi tajou. Flinci a floutci jsou evidentně všude a „Ona mi, tsunami“ se zdá být jako hit naprosto nevyhnutelný. Hodina je fuč než mrkneš. Díky a klobouček, byli jste skvělí.
Zpátky do catering teepee, které už toho času praská ve švech tím nejlepším festivalovým cateringem a s tou nejlepší obsluhou, jakou jsme snad kdy na festivalu potkali. Někteří jedinci se stíhají předávkovat. Ono půl litru pití, kde je 1:1 citronová šťáva s vodou je opravdu silná vitamínová bomba. Ale bez ohledu na to je nám všem skvěle. Koncert se povedl, Vysočina Fest se dostává do obrátek, areál už najednou nevypadá nesmyslně velikej a zdá se, že jsme dost možná byly u zrodu tradice velice zajímavého fesťáku. Jestli se Vysočina Fest na festivalové mapě udrží, mohl by možná patřit k těm vůbec nejlepším. Potenciál by na to byl a od příštího roku k potenciálu budou totiž k mání i zkušenosti.
A teď půlka zpátky do Vzducholodi a hurá na SDK, druhá půlka hurá domů a zítra na Přeštěnice. UUU ÍÍÍÍ.
Díky Safírovi za pozvání, díky Pavlovi za servis a díky vám všem pod pódiem, že jste nás nenechali zmrznout ani se grilovat ve vlastní šťávě. A tady pár fotek od Radka Dočekala z webu Xichty.cz, jehož celý fotoreport z Vysočina Festu si můžete prohlédnout ZDE:
