News

Až naprší a uschne (Letní Filmová Škola, Uherské Hradiště, 27.7.)

Krásná neděle 27.7. Úplnej lásky čas. Romantika zákoutí Uherského Hradiště. Lízání zmrzliny. Rozpuk mládí a krásy. Pospávající homies na lavičce. Bzukot 40. ročníku LFŠ. No, radost pohledět. „Potkal jsem ve vlaku domorodkyni a hlásila, že v Uheráku nikdy neprší. Na kopečkách okolo možná, že ty to všechno stáhnou, ale tady nikdy.“ hlásí bujaře Tomesh Přelíbezný, když dorazí vláčkem na pozici. A přestože místní zvukař Zbyněk hlásí na radaru „tenhle Mordor už nás asi nemine“, vesele stavíme a je nám tak trochu jedno, jaké z těch 2 proroctví že se má naplnit.
No a jeden si jen odskočí na trůnní sál. Pro salvy vnitřní nevěnuje zvukům okolního světa až tolik pozornosti a… „Ty vole, tys to prosral.“ No. Doslova. Venku probíhá cosi těžko uvěřitelného. Letní bouřka je příliš honosný termín. Chčije. Brutálně. Blesky, co rozčesali nebe doruda, bičujou zem, zatímco hrom rachotí jak stádo slonů. Větrná meluzína hvízdá jako by nám chtěla urvat uši. Pod jeho náporem se ohybá stage. Filmové plátno mění škubnutím jediného poryvu na cáry a backstage stan mění v hromádku neštěstí z kovu a plátna. Vody je najednou tolik, že jí mají auta do půlky kol. Je jí tolik, že okapy jsou jak tobogány a v kanálech je takový tlak, že z jejich děr v poklopech voda tryská jak z fontán do půlmetrové výšky i skrze tu potopu. Vody je tolik, že vzduch neproudí, ale teče. Prší tak, že místy voda protéká skr ZAVŘENÁ okna. Jo, tak zhruba nějak takhle probíhá další fáze romantické neděle v Hradišti. Uprostřed celé téhle apokalyptické scenérie je stage. Uprostřed stage naše cajky. Komplet. Tedy to, co jsme poctivě sušili a k lékaři dali poté, co jsem se potopili do hlubin Roskilde. Pro velký úspěch O PA KO VAT. Výborně. Pitomče! Co teď? Jelikož se stage může kdykoliv změnit ve Faradayovu klec a krom náměstí a dne rozsvítit i chytráka, co zkoušel cokoliv zachraňovat. Jelikož by taková nerozvážnost mohla bleskově změnit nebožáka v nebožtíka. Tak neděláme nic. Když smích vystřídá pláč a jde ještě dál, kde už je zase smích, tak odtamtud to už jen tak rezignovaně pozorujeme.
„Už jen poprchává.“ Na oltář z cajků pokládáme zmoklé účesy i zbytek našich strápených životů a rumunen přesunují aparaturu metelesku blesku do šatny. Vylejváme vodu z bot, z padu, z mixu, DI boxu, Korgu, gramofonu… Zbytek jede v módu sušárny u papírového kapesníčku. Pořádající rada starších aka smečka zmoklých psů zatím vypadá, že hledá jen omluvnou formulaci. Že se hrát nebude, zdá se jako no brainer. Nehrál by asi nikdo. No, možná až na Prago Union a Champion Sound. „Nechte nás zkontrolovat ztráty a vymyslet případnou improvizovanou variantu a pokud to půjde, hrát určitě chcem.“ A protože s plným žaludkem je svět krásnější a než začne přeplněný tlačit na mozek, i to líp myslí, jdem to vymyslet do místní osvěžovny. Tam LFŠ a nával jejích návštěvníku způsobili totální dopravní kolaps a po hodině marného čekání se tedy oklikou vracíme na vlhké místo činu. Prcat. Jdeme na to.
Voda ze zásuvek už je (skoro) vylitá. Gury si dá na bubenickou stoličku ručník, protože by nerad spal s vlkem jak Mauglí. Watcha nemá kombo, Korga ani in ear. Rejdyma zradí i baterky a postrádá odposlech úplně. Zbytek beden i ve chvílích digitálního ticha posílá na stage analogové praskání vinylu. Mraka zradili šlapky. Je to kokosový oříšek. Ale co. Lidi přišli na muziku a tu jim taky teda víc jak hodinu a půl dáváme. Což se všeobecně cení. Těžko na plovárně, lehko na pódiu.
Díky Vaškovi za pozvání a pomoc. Díky Vláďovi za servis. Zbyňkovi a partě za zvuk a dráty. LFŠ masiv za skvělý atmo. I když to bylo zmoklý, chcíplý to nebylo rozhodně. Sláva nazdar výletu, i když jsme zmokli, už jsme tu. A tady fotodokumentace z konciku alá @Pernikphoto