News

Vilém Čok, ranhojič Tomáš a Modrej plamen (Havl Brod, KD Ostrov, 23.2.2013)

Dva konciky s Vecem v nohách a rukách. Decilitry vína v břichách. Hromady úsměvu v tvářích. A můžeme vyrazit společně do Havl Brodu.
Při pohledu na kalamitu za oknem Zlaté Prahy nám úsměv mrzne na rtu. Výlet na Vysočinu vypadá v sobotu 23.2. jako ten vůbec ze všeho úplně nejlepčí nápad, takže zase jednou jupí do světa, kupředu, pravá. Bohouš, převozník smrti hustlí na Vinohradech s prostorem jak rohatej v románu od Bulgakova. A dokáže do dodávky naskládat asi 3 x víc věcí, než se jim to daří v TV reklamě. Předává mi štafetu klíčníka a pomazání a můžu frčet. 30 čísel sraček v Praze, to jednoho umí překvapit a když si plavu městem, nejsem na to vůbec sám.
Když čeká vyhřátý Žihadlo u zkušebny, jsem už „v práci“ 3 hodiny. Slejzá se parta. Lehce scvrklá, ale s nadějí v oku. „Herák došel, přátelé“ Tady končí legrace. „Počkej, jako fakt? Ani brusinka?“ „Leda hovno. Klasika v lednici, možná. Nějakej ulitej, zašitej a přehlídnutej kousek, možná.“ Panika. Třes. „Co? Já bych si zrovna dal… Mě zrovna bolí hlava a chtěl jsem tam lupnout jednu nábojnici pod víčko…“ Jó hoši, dneska křídla až na místě.
Na benzínce za Prahou nabíráme kapelnika, vyměníme dojmy a rybářský míry sněhu ve městě i za jeho hradbami, nalodíme se a hurá na Havl Brod. A světe div se, kalamitu jsme nechali za sebou stejně jako Prahu a dojeli do srdce Vysočiny jen s vlhkou pneu. Bez nehody. Bez nervozity. Bez kladívek. I bez lekce prudy… Jo a bez Mara s Katem i Braňa se Škrupem, co vsadili na vlastní jízdy.
Jsme na místě. Kulturák je obří, fakt. Na dveřích se na nás směje Vilém Čok. Aby se to nepletlo, má tam 3 různý plakáty. Na jeden koncert. „Nejsme blbě?“ Nejsme, vedle je plakát na Prago a Vece, výborně.
Vítá nás říďa Dušan. Jsem zvyklej na ledaccos a na první pohled odhaduju svoje případné šance. Hluboce pod nulou. Je to obr. Stejně jako my je trochu nervózní, jak to dneska dopadne, ale těší se, je vstřícnej a vše nám ukáže. Pravda, že soudruzi to tu v Havl Brodě naprojektovali opravdu velkoryse. Nevím CO tu přesně zamýšleli pořádat. Možná to neví ani oni, každopádně to mělo bejt VELIKÝ. Tady by se dal hrát basket a ještě by zbyl prostor na velikánskej klub. Místní pódium je snad větší, než na Kempu. I kdybysme nešli za „čáru smrti“, kterou si tu skupina Olympic načrtla asi 3 METRY od lidí v první řadě, můžem tu stále metat kozelce. Obdivujeme sál a jeho dřevěné obložení. Skvělej dizajnovej strop. Parádní pódium se systémem opon i místní prakťáky, ze kterých stavíme Radimovi uprostřed mohylu, že si může připadat jako „son of a preacher man“ za řečnický stolkem, promlouvající k davům. Kosíme se na balkonech i počtu a skvělém zařízení šaten… Všechno je to parádní, jen jaksi trošku naddimenzované, že?
Doráží rapáci, part one. Rychle doděláme zvukovku a jdem polknout pochutiny do Hotelu Slunce. Místní šéfik tu má jeden plný stůl – ten náš, ale někomu i málo stačí, aby toho měl plný brejle. Sestavu smažených camembertů, žampionů a dvou řízků ale nakonec zmákne a španěl Vecko si může jít ještě na 15 minut dáchnout před výkonem.
Memento Mori už předkládají svojí rapovou vizi, když se vracíme do sálu a zdvojnásobujeme jeho návštěvu. OK. Nějak to dopadne. Pokecáme s Ecce Homo, doráží Katokomba na novém kole a může se jít na věc. Jako první Vec.
Na třetí pokus s novým matrem už se slyší a se svým charizma proplouvá koncikem, který si užívá stejně jako zhoustnuvší publikum. Prago Ányjo je klasika jak UHO, Kato ve výborné náladě a nejlepší formě dokáže z místňáků dostat i zvukové efekty.
Rapový moudra je pak samozřejmě potřeba probírat až do rána, pak zamknout nástroje a místo na kutě se odebrat na místní benzíku. Byla to OMV, ale nepochybně by zasloužila hvězdičku Michellin. Když do sebe tlačíme gulášovou polívku, Bobski marně krotí po jedné Plzničce koulící se bulvy a já páchám dietní chybu v mikrovlnce přihřívanou pamětní edici lidové speciality zvané „smaženka“, tlučeme už na vrata Valhally… Jó, bylo to převeliký a jestli neumřeli, hodují tam jako bohatýři dodnes.
Když se druhý den lehce zmačkaný scházíme u Žihadla a čeká nás jenom nakládání a cesta. Bez snídaně. Tu zasměje se kujónsky Tomáš. S grifem kouzelníka vytáhne jednu zapomenutou plechovku s Modrým plamenem a řekne „Připadám si jak indiánskej ranhojič“. A jelikož se po Žihadle najde ještě pár jeho zapomenutejch ledovejch brášků, pošlem je tam a vše je zase v nejlepším pořádku. Pleť se vypíná, mozek zapíná a Mrákoty se vypouští, tak to má být.
Díky Dušanovi a KD Ostrov crew – díky za odvahu zkusit pohnout lidma a za sportovní férovej přístup. Díky zaslouží Bet Bížová, poslala nám fotky. Dík zaslouží všichni, co nás neúnavně povzbuzovali pod pódiem. A pozdravy letí pro Ecce Homo a Strakouše. Díky, vidíme se příště.