Stojím, padám, žijem s gitarou (Kroměříž, Red Bull Tour Bus tour, 18.9.2014)

Je pátek, sedm večer a jsme konečně doma. Z koncertu, co proběhl včera večer. No, „proběhl“ je ještě hodně diplomatická formulace pro jedno fiasko. Je nás jen nepočetný zbytek, třetina, když se rozcházíme. Unavený, nasraný, drolící se a pochybující o všem. Občas to stojí za to. Stojí? Co a jak se vlastně stalo?

Je pátek ráno. Devět, snídaně volá. Ještě předtím můj mobil volá na místní fachmany, fachmani poďte ven a posranej alternátor spravte jen. Na druhej pokus máme našeho člověka. „Člověče, já po telefonu nevím, co s tím máte, ale alternátor během dneška spravím.“ Jen co kávička a vejce na másle pohladili žaludeční stěnu, ťukáme na dveře. „Zvedni haubnu. Nahoď to. Ukaž, to ani neťukne. Nedobíjí.“ Wau, tahle jistota už nás přece stála 4 litry, bez voltmetru. „Pokud to nepůjde opravit, novej díl bude za šest sedm bez daně plus práce.“ Jojo, číslovky jako „třipůl“ kombinovaný s pingl hantýrkou „a zbytek do milijónu“ v kombinaci s touhle skvělou situací jednomu vlejou optimistu do žil. „Výborný, díky.“
Messier Tomesh je tou dobou už doma, neb spěchal za prací spolu s Vladimirem a Doemixxem. Zbytek party se ve špatně skrývaných návalech sebelítostivého „proč já, vždyť já nic“ protlouká volným dnem v nádherné Kroměříži. Krásy místních zahrad a fachman „Ještě nevím, kdybych věděl, už bych volal.“ Dvanáctá hodina odbila, fachmana nezvonila „Vyrazil jsem na oběd, zjistím jak to vypadá.“ Chce to kávičku a vynikající francouzský dort s jablky, místní specialitu, obalit nervy cukrem, než to přijde. „Je to alternátor. Výměna. Devítku sakumprdum. Ve tři to bude hotový.“ „Ty vole, von má nový řídítka?“ Atmo houstne. „V kolik budem v Praze?“ Včera jsme jeli tříhodinovou trasu hodin šest. Byl čtvrtek. Dneska je pátek. Na tenký led křišťálového věštění bych se nepouštěl. Kdo chce jistotu do vyjetého chaosu, volí vlak a zbývá nás půlka, co si to vyžere do dna.

Je čtvrtek. Půl dvanáctý dopolko, babí léto dává asi poslední záchvat, se kterým jde užít kraťáky. Jsme takřka komplet, jen Katamarán nám dá check na cestu „Ještě si tu něco vyřídím a jedu za váma vlakem, do šesti jsem tam“. Supr. D1 a strategie „špunt“ dovedená k dokonalosti. Najezdil jsem se toho na dálnicích dost. Tolik jako dnes jsem toho ale snad ještě nenastál. U Džihlavy nabíráme Džuryho a naše lidské buzoly Tomesh a Maro nás navigují na objízdnou trasu. Na cestu nám mrká očko baterky na palubce, na což Bobo, převozník smrti říká „Hele, v pohodě, musíte nějak dojet. Přes den v klidu, na jízdu baterku nepotřebuješ a pak uvidíme.“ Hm.
Příroda je tu krása nesmírná, ale záhy je zcela evidentní, že přes všechny triky a časové rezervy jedem pozdě. Dneska je pozdě snad i slunce, co trčí někde v zárvě, to nějak odpružíme. Jsme tu, pozdě ale přece. Stavíme, zvučíme. To nejhorší máme za sebou. Uf. „Psal jsi maestrovi, jak je na tom?“ „Nepsal, ty?“ To bych se asi neptal. Jedna rutinní sms mění zásadně ráz večera. Je 6, za chvíli máme hrát a vedoucí píše cosi o tom, že se vše posralo a že dá vědět, v kolik dorazí. Do Brna. Telefon hluchej. Nejbližší spoj v Brně ve 21:19. Mejdlo končí ve 22:00. Trasa Brno-Kroměříž trvá minimálně 45 minut. To se dá vyřešit jen špatně.
„OK, kapela dá instrumentální set a Kato s Marem zahrajou MC/DJ koncik na after party v klubu.“ Skvělý. Se všema výčitkama tohoto světa a jeho tíhou za hlavou provinile boříme lačná hrdla do nejlepší večeře na světě. A jdem na to. DJ Friky uzavřel svůj set nějakým narvaným dubstepem, ideální antré. Jaký to bylo? Skvělý. Scenérie famózní. Stojí tam plný náměstí lidí. Před nima stojí parádní Red Bull Tour Bus. Na něm stojí nastoupená kapela Champion Sound a DJ Maro. Jen ten, na kterém to celým stojí, ten tam jaksi nestojí. „Kata to hrozně mrzí, moc rád by tu byl s váma, ale nebojte se, nepřijdete o něj, dorazí na after party a tam s Marem zahrajou MC/Dj koncert Prago Union.“ Začít trapasem je prostě príma. Dohrát pecku, slyšet ticho, který se neláme, ani nekončí, jen zní. Boží. Ale postupně se crowd přeci jen chytá a rychlošípáckou partu v tom nenechá.
Razím do Brna. Nevím kam, ani na kolikátou, ale je to třeba zkusit. Baterka svítí. Hraje mi novej Common. Nobody’s Smiling. To by sedělo. Blížím se k Vaňkovce. Common stichnul. Blikaj všechny kontrolky. Světla zhasli. Bobo, přítel na telefonu radí „Hlavně to nechcípej.“ Parkoviště, parkuju, chcípám. Koupil jsem sadu klíčů, třeba je to ten uvolněnej kontakt na baterce. Adamski svojí baterku dobil a za chvíli přijíždí se svým věrným bicyklem v novejch Jordankách. „Baterka? Tak já skočím sem k fízlům, jestli nás nenahoděj přes kabely?“ V největším hrotu mi píšou kolegáčkové z kapely, jestli už jsme za humny? Za chvilku přijíždí nás zachránce Tafrob se svojí holkou. Kabely mají a dobrá věc se daří. Motor po chvilce dobíjení naskakuje na první pokus. Happy end.
Baterka svítí dál. „Necháme to chvilku bez světel na volnoběh, ať se trochu dobije a pak zkusíme jet, OK?“ Po deseti minutách jedem. Jen co se blížíme na D1, situace se opakuje. Blikaj kontrolky, když se rozhodujem, jestli sjet zpátky na centrum nebo na benzínku. Když zůstáváme v odstavným pruhu a pomalu chcípáme přesně tam, kde končí lampy veřejného osvětlení u cedule benzínka 800 metrů, už nám nejedou ani světla. Bez baterky, holky a kluci, auto opravdu nejede. Teda chvilku jo. Dochází šťáva, hrdině podřazuju. 3, 200 metrů, 2, 100 metrů, 1, 80 metrů. Stojíme. Stojíme, nemáme baterku, jsme tak 70 metrů od benzínky, která je do kopce, nejdou nám blinkry, nic. Kamiony kolem nás hučej. Stojíme nejdebilněji, jak to jde. Už v odbočovacím pruhu na benzínku. Výstražná vesta, mávání trojúhelníkem a běh na benzínku. „Baterka nemůže stát o moc víc, jak litr, ne?“ „Máte auto baterie, prosím?“ „Nó, máme. Támhlety dvě.“ Supr, ta větší 76Ah, 12V, to je náš kus. Cena? 3.799 Kč. Výborně. Jaký máme možnosti? Nová baterka za čtyřku s tím, že na ní ani nemusíme dojet do Kroměříže, kde stejně musíme druhej den najít opraváře. Nebo odtahovka za mnohem víc a hlavně kam? Případně nechat káru tady, nechat se odsud odvézt na konc a řešení nechat ránu, co je moudřejší večera. Na ránu. Platíme ránu a jdem to risknout.
Se seriózním strachem o život v autě, co se zhoupne poryvem vzdušného víru, vždy když kolem proletí pár tun oceli na kolech obří rychlostí, se snažím odmontovat baterku starou a nasadit novou. Když už to skoro mám, povede se mi ťuknout ocelovým klíčem o kostru autosedačky, dostat vele bombu a klíč roztopit do teploučka. Jedu bomby. Je to, můžeme jet. Volá parta. Nechce se jí stát u složených nástrojů „Kdy už tu budete, ať tam můžeme hodit cajky?“ Mezi půl hodinou a věčností cokoliv.
Je 11, uklízíme ty neposedné cajky, Kato s Marem jdou uklidnit své neukojené fandy na afterparty a zbytek nás je následuje. Situace umí být i očistec. V klubu pro DJskou zábavu není pódium, odposlech ani jinak myšleno na někoho s majkem. Nabírá to. Houká to, píská to. Rozumět tomu není. Kato se ale nevzdá. Rapuje za DJ stolem, stojí na tvárnici, aby ho fans pořádně viděli. A oni ho vidí. Milujou ho. Všechno mu dávno odpustili. Šli by za ním třeba do pekel. Fanfára, titulky.

Při více jak 400 koncertech za poslední 4 roky jsou 2 instrumentální kousky a více jak 99% úspěšnost asi pořád slušným výsledkem. Sere nás to ale stejně. Všechny. Sorry. Tahle série, šňůra s PSH a jejich kapelou na skvělým Red Bull Tour Buse a načnem jí takhle. Když už, tak už. Takže věříme, že jsme poctivou rundu smůly zaplatili všem najednou a teď už nás čekaj jen samý pozitiva a sociální jistoty. Protože jo, jasně, že to stojí za to!

Díky Jediovi, Evičce a celý partě za pevný nervy a špičkový krizový management. Jedem dál, jak nekonečný boogie. U Í. Příští zastávka České Budějovice už v pátek 26.9.

Komplet info o tour, jejíž zastávky jste si vyhlasovali vy sami najdete na www.redbull.cz/tourbus