Vyprodaná Blava (RAP, KC Dunaj, 18.5.)
Tak se to povedlo! Projekt RAP – Reč A Prago lidi přeci jen zajímal. Vyprodanej KC Dunaj. Slavíme na na terase tohohle parádního prostoru. S pocitem králů se navzájem štípem, jestli se nám to nezdálo. Nezdálo. RAP byl VAR. Ještě před pár hodinama tohle barevný kombo vypadalo všelijak, jen ne růžově.
Začalo to loni na podzim. Přesně 14.11. ráno, po prvním koncertě Prago Union v KC Dunaj bylo jasné, že se sem musíme vrátit. A protože se rádi vracíme, ale neradi opakujeme, vznikl nápad na projekt RAP – Reč A Prago. Začali velké debaty nad pivem s MR. I když idea byla jasná, dohodnout datum a dát dokupy podklady zabralo několik týdnů. Následuje několik dalších měsíců zkoušení. Přes veškerou naší snahu se ve zkušebně scházíme v plné sestavě jen jednou. Je to sice var, ale var je to od první zkoušky s padem. A var je to ještě větší, když přichází info, že na stejný datum – 18.5. je do Blavy naplánované ještě jedno vele kombo s živou kapelou: PSH + Monkey Business… O úspěchu našeho projektu ani na chvilku nezapochybujeme, ale rozhodně je zřejmé, že o diváky bude slušná bitva. Pěknej plakát, videa ze zkušebny, trochu PR masáže, den D se blíží a zdá se, že nejsme sami, kdo se na něj těší. 3 dny před akcí hlásí KC Dunaj 200 prodaných lístků. To nevypadá špatně.
Den D. Vstávám v 6, jedu pro Žihadlo. Na Topolu u zkušebny se to trousí jak šváby na pivo. Maro s Katem dávaj vlak. S lehkým zpožděním vyrážíme. Chybí nám „lepík“. Hurá do OBI aneb jak prosrat půl hodinku. Nabíráme Rejdyma a další skluz. Cestou vzniká nová frakce v kapele a nový projekt. Brainless Mark & Ruffhead Bobby are The Lobotomiks. V Brně nabíráme Perníka a skáčem do náruče nákupáku. Někdo potraviny, někdo toaletu. Další půlhodina v prdeli. S MR se nám povedlo sejít jedinkrát, ale na místě jsou včas, zatímco my meškáme skoro hodinu… Zpocený a unavený, ještě jsme ani nezačli.
Stavba zrovna neodsejpá, steně tak zvukovka je úplně medová – rozuměj „táhne se jak hovado“. V kase zbývají 2 poslední lístky. To vypadá dobře. Supa zvukovku nestíhá. To vypadá hůř. Projedeme repertoár MR a cejtíme se klidně na fotbalový stadión, nafouklí jak světová šampioni v krumpu. Dole fronta s bláhovou nadějí, že lístky na místě ještě budou. Pípá mobil s prosíkem o nějaké neexistující zapomenuté lístky. Dneska to asi bude var, jen abysme se nezavařili ještě než to celý vypukne. Zvuk máme poladěný a co na tom, že se nepovedlo rozluštit hlavolam místního světelného parku. Jsme ready to tu nechat lehnout popelem. Začíná první pecka s MR a Zverky vříská refrén „cítíš oheň keď dáváme cez mikrofón…“ Cítím.
A dál už tu jízdu zakončenou pocitem králů na terase KC Dunaj znáte. Vyprodat KC Dunaj den potom, co v Blavě hrál Spirit a spol, ve stejný den, co o kousek vedle hráli PSH + Monkey Business? Taková přízeň fanoušků a osudu je pro nás opravdu velká pocta. Moc si toho vážíme. Díky vám za podporu, díky Mišovi a holkám z KC Dunaj za super servis. Vidíme se příště?
Jinak foto najdete na 90BPM.sk ZDE: nebo na Refresher.sk TADY:
Prašan, Yeti a J-Bell (Springbreak, Risoul, 17.4.)
Pozdě, ale přece. Nám trvalo dost dlouho, než jsme se vzpamatovali ze zážitku jménem Springbreak. Klukům organizátorům ještě dýl. A protože bez fotek by to nebyl žádnej report, dostáváme se k mejdanu Springbreak až teď. Že to ale byl mejdan velkolepej a záře jeho velkoleposti nebledne ani po měsíci, o tom po přečtení následujících řádek nezapochybuješ.
Vraťme se na úplnej začátek… Milý deníčku: je neděle 15.4. Právě jsme v Lucerna Music Baru dohráli „Bestiář“ na akci Nikdy není pozdě. Jako jediní jsme stylově přišli pozdě. Je 10 večer, rozjetí Private Collectiv hecují crowd „give it up people“, přeložím: „lidé, vzdejte to“ a my se rozcházíme do svých domovů. „Odjezd zítra na pohodu, až se vyspíme, ale nejpozději ve 12. Kdyby něco, voláme si.“
V úterý ráno nastává akce „kdyby něco“ a voláme si. Odjezd se lehce posouvá. To nic, máme před sebou brnkačku: 1.300 km po trase, co zabere lidových 15 hodin s jediným řidičem – mnou. Víš jak, do pohody. Brnkačka začíná velmi intenzivně brnkat na nervy. Šum vlastního krevního řečiště v uších střídá rezignace a smíření se smrtí na cestě, protože to tak asi má bejt. Jeden by nevěřil, jak rychle může být z napruženého cholerika odevzdaný flegmatik, sebevražedný melancholik, rozšafný sangvinik a zpět k hořící koudeli v řiti cholerikově… Je teprve 6, děsný dusno, ale vyrážíme vstříc nočnímu dobrodružství.
Když dáváme jídlo na poslední český pumpě, jsem jen unavenej. Když se kocháme Allianz arénou u Mnichova, chce se mi obyčejně spát. Když si v Rakousku kupuju jablečný džus s bublinkama za nekřesťanský peníz od nočního pumpaře, co před i po mém obsloužení háže systematicky výplatu do forbesu jako by to byla ta nejpřirozenější pracovní činnost obsluhy čerpací stanice, říkám si, že to bude dneska teda fakt dlouhý. Jsme v Itálii, polykám asi sedmou plechovku heráku, v uších mi teskně hučí Niagára, teskně hučí do noci. Mýtná brána je fajn, člověk se ujistí, že mu ještě fungujou nohy. Jsme u hranic s Francií a nohy už mi nefungujou. Když vystoupím z auta, nevím, kdo to jde, ani proč, ale nějak se pohybuju. Asi létající koberec. Řízení už je čistej autopilot. Jediný divný je, že zvládá i serpentýny. Kdybyste měli jakejkoli dotaz ohledně obskurních náboženských směrů jako scientologie nebo new age, neváhejte se na mě obrátit. Maro študuje na wikipedii šílený termíny jako jsou „Indygový děti“ a zatímco nám jedno spí na zadní sedačce se jako zázrakem držíme vzhůru a tím i naživu. Risoul Vars. Je to neuvěřitelný, ale jsme tu, i když sníh začíná tak kilák vzdušnou čarou kolmo nahoru. Povel od Ondry zná jasně „musíte nahoru, až úplně nahoru“. Jedem. Dochází nafta, ale to bude určitě už kousek. Není to kousek a na dvojku do šílenýho krpálu Pažoutski celkem papá. Zůstat viset v serpentýně pod vrcholem je báječná představa. Je po devátý ráno a silou vůle dojíždíme na místo. Čekali nás o pár hodin dříve, ale hlavně, že to čekání vydrželi. My, co máme místo nohou hoverboard z Návratu do budoucnosti proplujeme do pokoje a zemřeme bohatýrským spánkem spravedlivých.
O 3 hodiny později jdem s Marem prohrotit místní sjezdovky. Když se resort jmenuje Risoul Vars, je jasný, že to je var. Možná ještě částečně halucinuju z tý baječný výpravy sem, ale mám pocit, že líp jsem si ještě v životě nezajezdil. Stačej dvě hoďky a nejsem schopen zout botu ani chodit. To mám asi za tu nohavici.
Všechno je skvělý. Až na to, že nejde zamknout pokoj. Aha. Co na to správce? Přijde ve stavu 3 kusy člověka. Důležitě lomcuje klíčem v zámku. Nic. Všichni 3 fancouzský kucí se v lomcování vystřídají, aby zjistili, že: nic. Dlouhý vážný hypnotický pohled na zámek, závěrečná lomcovačka a… Nic. Hurá. Něco chtějí, jen to neumí říct řečí, které bychom rozuměli oba. Běžně mívám po kapsách víc nářadí, než správce, no na potvoru dneska ne. Co by tak mohl chtít? Francouzák? Asi ne. Hasák? Husák? Kurva… Nakonec si na ruku napíše OIL. Á, zmatení jazyků jak u Babylonské věže se konečně rozmotalo, jasně. Nemáme. Hmmm. Co s tím? „Tumorrró“ Výborný a dneska nám na koncert pošlou na pokoj Komysaře Rexe? Ne. Neudělaj asi nic. Nejdřív „imposíbl“ a pak „nou ingliš, sory, nou ingliš“. To není Jiříkovo, ale snad Fransoáovo vidění. Po dvacetinásobném kombu sérky „tumorrró“, „imposíbl“ a „nó ingliš“ jim to dochází. Jsme vážně v prdeli. A jelikož má Fransoá celou dobu klíč generál, kterým zamknout jde, tak nás pokoj prostě zamkne a až bude po konciku, zase nám ho odemkne. Skoro bezbolestná epizodní zápletka.
Večer koncik v baru La grotte du Yety a špetka toho družení, když je tu homie Philip TBC s Aničkou atd. Paráda. Technika odpovídá nadmořské výšce, ale nadšení překoná všechno. Mistr projekcí je do své věci zažranej jak šílenej varhaník. A kempaři Springbreaku vyhazujou zvířečinu – někdo z kopýtka, jiný vemínko, co kdo má. Kato si podmaňuje další publikum. Hajp jak blázen. Žerou to i Poláci. Dokonce jen tak, i bez posypový soli. „Nadživotní“ si Defski bohužel nepamatuje, ale Alimu letí nahoru pozdravy i tak. U východu z klubu potkávám J Bella… Jo, toho J.Bella. Toho J.Bella z Rapmasters. Halucinující abstinent je vzácnej úkaz. Foťte si mě a založte do herbáře. Správce nekecal, nevypek nás a pokoj odemyká. Úplnej happy end.
Středa je náš jediný den, který netrávíme víc v autě, než tady. Ve stavu unavený euforie „hřebík“ tělo vyplavuje nevím co, ale je to úplná nirvána. Někdo na kopci,
někdo v bazénu, ale konečně to celý dává aspoň trochu smysl. Felíme v base campu. Všechno je tak zostřený a intenzivní, jako bysme tu prožili tejden.
Čtvrtek ráno. Pomalu bysme měli balit. Snídaně se nepodává. Přes noc nakydalo asi 30 čísel prachu. A my bysme měli pomalu balit. Ještě pořád nemáme v nádrži žádnou naftu. Slovy žádnou naftu myslím stav ukazatele paliva „10 pod nulou“, tedy vážně Ž Á D N O U naftu. O tom, jestli síla vůle, co nás vytáhla sem nás dotáhne i pod kopec k benzínce Pažout důležitě mlčí. Kurva. To je den. Musel jsem provést něco hodně špatnýho, když se mi to takhle sečetlo. Srát krev. Jde se jezdit. Vykopem se nahoru po poledni a místo skvělýho prašanu jezdíme v kurva těžký bramborový kaši, ale stejně je to skvělý. Na sjezdovkách může trénovat Nikola Sudová jízdu v boulích, ale free ride je úžasnej. Teď ještě rychle nalejt trychtýřem z PETky kanystr nafty, co nám konečně dorazil a ve slabý 4 můžeme vyrazit damoj.
Zpátečních 1.300 km / 15 hodin uteklo mnohem líp a my, co jsme se neztratili u Milána, jsme dojeli v pátek ráno domů celkem v pohodě. Dost na to, abysme večer zase s hurónským hurá vyrazili na další koncik. Ujet během 3 a půl dne 2.600 km a strávit 30 hodin řízením je bobřík, kterého nedoporučuju lovit. I tak to stálo za to, Springbreak byl naprosto skvělej a doufám, že se na něj mrknem znovu, snad jen ve větším počtu řidičů, než 1.
Díky Ondrovi a partě za pozvání a za to, že vyřešili vše, co bylo potřeba, včetně doposlání zapomenutého zdroje od mixáku. A díky fans za podporu. Jste všude, od městských sklepů po alpské vrcholky, neuvěřitelný.
Brno vedro (Majáles Brno, Sportovní areál Hněvkovského, 11.5.)
Každý Majáles, na kterém jsme letos byli, šlapal. Na každém bylo lidí 3 Beyoncé a reakce parádní. Stromovka byla vyprodaná, Plzeň narvaná, Brno hlásí vyprodáno předem. První, co slyšíme o lístkách je, že se dají na internetových aukcích sehnat za litr… Hustý.
Budík mě tahá na nohy ve 4:00. Když zní úkol: „buďte v Brně v 8“ a vezete ssebou partu Lobotomix, není to jen tak. Sraz v 5, ani odjezd v 5:30 se úplně nepovedl. Indygové dítě jede vlakem. Ležící Buddha má skluz. Čambáro tak dlouho řešil, jestli není lepší nechodit spát vůbec, až zaspal… Žihadlo ale polyká kilometry své oblíbené D1 a za chvilku v tom Brně přeci jen jsme. Doráží Dan Čech, domlouváme se, jak to vše provedeme a otvíračka nového shopu iStyle může začít. Kombinace Kato s peckama, Maro se skrečema, Radimo s flétnou, kompem a padem a Dan s beatboxem a ftipem funguje a baví nejen krásné hostesky.
14:00 přejezd směr Sportovní areál Hněvkovského. Přijíždíme a okamžitě tahat, stavět, zvučit. Před pódiem 5 lidí. Zvučíme půl hodiny, začátek přetahujem. Před pódiem houstne a houstne. Je vedro jak blázen. Netové titulky hlásí lámání rtuťových rekordů. Při pohledu na vyhřezávající ženství všude kolem se není čemu divit. Kato a spol se prokousávaj repertoárem zkráceného festivalového setu Prago Union a vděčné brněnské publikum už dělá virvál jak blázen. Už podruhé musíme vynechat „Verbální atentát“, ale vůbec to nevadí. Když se rozjíždí závěrečná „Hey!“, tleskaj lidi riddim jako by na pódiu stáli Queen. Tou dobou už máme tak narváno jak to vůbec jen pod naší iDnes stagí jde.
V celém areálu je tolik lidí, co jsem na fesťáku v životě neviděl. Číslo z turniketů nemám, ale určitě by se mi z něj protočili panenky. Var. Jediný neduhy jsou šílenej prach a značně zoufalá úroveň stánkového cateringu. Jinak totiž Brno zavdalo strašlivě.
Díky iStyle za otvíračku, Michalovi za pozvání na Majáles, Bambixovi za pomoc a za to, že nám neutnul poslední pecku. Díky Vojtovi za fotky. A hlavně: díky publiku. Křičet „Prago Pyčo“ PĚT MINUT POTOM, CO JSME ZE STAGE?!!!! Brno hardcore! Brno pyčo!
Opava má ráda divočinu (Opavský Majáles, Městské sady, 7.5.)
Majáles turné Prago Union po krajích Českých a Moravských nás zaválo do Slezska. Je pondělí 7.5. a Opava čeká.
Tma, lehce bloudíme. Nic neslyšíme ani s hlavem z okýnka Pažouta. Nechce se nám věřit, že máme jet do parku mezi lidi do tmy. Ale jsme tu správně. Tisíce a tisíce lidstva v náladě a zkuste jima projet do backstage. Čeká nás nadšení, celkem kláda a koncert Le Pneumatiq. Trefit samou radostí zpěvačku do obličeje plným kelímkem piva, to už vyžaduje solidní mozkovou obrnu.
Moderátorka vyhlašuje „Prago Junyjon vyjel přímo z Chaozzu“ a jde se na věc. Krásnej noční prostor. Parádní pódium. Lidi s rukama nad hlavou. Někteří s holkama za hlavou. Všichni fanděj, jako by Prago Pyčo byli snad to jediný, na co v tom bohatým programu dnešního večera čekali. Jen některým jedincům to při všem to nadšení lehoulince ujelo s alkoholem. A na jejich profesi až tolik nezáleželo. Místní fotograf, co vypadal, že by se při troše nepozornosti taky mohl oběsit na vlastní šále se chvilku tvářil, že snad přidá ruce k dílu u Marových kol z oceli a budeme mít DJe dva. Chvilku se schylovalo k jeho break dance vložce uprostřed stage a nakonec fotil vsedě, protože ho zradili vlastní nohy… Hlavně, když je sranda. Blížila se posunutá policejní hodina, modrý majáček hrozil každou vteřinu, ale publikum chce víc. Není zbytí, než tam poslat „ticho, klid, prosil bych nerušit, jinak bude zle a to ti můžu zaručit“. A závěrečné „Hey!“ už byla jen euforická rozlučka s naprosto skvělým opavským publikem.
Sbíráme gramce, mixy, věci, sebe a jedem směrem klub Třináctka. Afterparty po studentském Majálesu… Co čekat, krom zombie bálu? V přízemí nás vítá herna a kluci, co maj rádi holiče a Slezsko… Nechápem, jestli jsme ve správném lokále nebo si jdem jen pro pár na rypák nebo jak to bude. Klub je ale jen o patro níž. Zapojíme a nálada obrovská. Trsá se celej večer až do časného rána. Vyzývavá slečna fotografka v odvážných podvazkách a spousta dalších figur místního panoptika nám zpříjemňuje chvíle do tří do rána, kdy to konečně balíme a pálíme rovnou na koleje.
Opavo díky, byl to neskutečnej nátěr. Doufám, že se zase uvidíme a že to bude spíš dřív, než pozdějc. Díky Stiffovi a partě za pozvání, neuvěřitelnýmu publiku za support a Sunny69 za fotky.
Foto Stromovka ještě jednou
F81 aka Filski aka Lil Phartah nám poslal ještě jednu opožděnou várku fotek z páteční pohody minulý týden na vyprodaném Pražském Majálesu na Red Bull Tour Busu. Pro realitu.
